Do sŕdc fanúšikov sa totiž nezapísal iba rozprávaním, ale i brilantne napísanými knihami.

Narodil sa v Plzni pred 93 rokmi, kde vyštudoval reálne gymnázium. „Klukovství není spojeno s léty. Nemusí končit v určitém věku či po jistých zkušenostech. Klukovství je schopnost. Je to dar. Může být pašováno životem až do pozdních let, nemusí nás opustit, pokud je neopustíme sami, pokud je nezradíme, pokud se za ně nezačneme stydět - před svým okolím či sami před sebou.“

Medzi velikánmi

Svoje umelecké nadanie začal uplatňovať ako herec v Mestskom divadle v Plzni, ktorého členom bol v rokoch 1941-45. Do roku 1968 potom pôsobil v Pražských divadlách - v Divadle satiry, Národnom divadle, Divadle ABC, kde spolupracoval s Janom Werichom a neskôr Milošom Kopeckým, a v Semafore. Spolupracoval s Jiřím Suchým, Jiřím Šlitrom, Jánom Roháčom a mnohými inými osobnosťami.

Práve v týchto najvyšších humoristických sférach mohol rozvíjať svoj talent, naučil sa rečniť kvetnato, no nanajvýš racionálne a pohotovo reagoval na obrovské množstvo umeleckých podnetov. Stal sa držiteľom Ceny Thálie, nositeľom Ceny humoru Karla Poláčka, čestným občanom Plzne a prevzal platinovú platňu Supraphonu. Vyhlasovatelia ankety TýTý ho zapísali do televíznej Dvorany slávy a získal medailu Za zásluhy.

Filozof o ženách

V divadle stretol svoju celoživotnú lásku Bělu. „Mám rád ženy drobných postav. Malá žena nás činí většími o to, oč je sama menší. Ale nejde tady jen o měřítka fyzická. Malá žena z nás činí rytíře, což je pocit sice původu feudálního, ale únosný i pro muže pokrokové.“

Úlohu ženy vystihol tak, ako mnohí pred ním a po ňom. „Žena je nejen věčnou, ale prvotní inspirací nejen v umění, ale ve všem konání.“ Sám k sebe bol, aspoň naoko, veľmi kritický. „Ženy, které se na mne půl hodiny dívají, si potom více váží toho svého.“ Rozdiely medzi obidvomi pohlaviami videl zreteľne. „Žena, která vidí na muži krásnou látku, odmyslí si toho muže. Muž, který vidí krásnou látku na ženě, odmyslí si tu látku.“

Byl jednou jeden král

Stvárnil hlavné úlohy vo filmoch Táto, sežeň štěně a Kam čert nemůže, či v televíznom seriáli Byli jednou dva písaři. Vedľajšie roly si strihol v mnohých ďalších snímkach, z ktorých najznámejšia je úloha princa v rozprávke Byl jednou jeden král. Známe je aj jeho pôsobenie v úlohe moderátora filmového spravodajstva z MFF v Karlových Varoch.

Fenoménom sa stal hlavne vďaka písaniu, ku ktorému ho viazalo veľmi silné puto. „Fotografie je chodící oko. Klusající zřítelnice... Buď někdo vidí, co se má fotografovat, anebo nevidí. Když to vidí, tak to uvidí i bez fotoaparátu; tím aparátem to jenom sdělí. To je jako když má někdo myšlenky a píše je. Píše už to, co měl dřív, než vzal pero do ruky. Kdežto někdo může mít v každé ruce pět per a když nemá myšlenky, tak nemá co sdělovat.“

Písal iba na stroji

Knižne debutoval v roku 1966 (Dobře utajené housle). Neskôr pribudli ďalšie knihy, medzi inými Javorové listy, Chvála pohybu či Klaunovy rozpravy. Horníček je autorom mnohých divadelných hier, napríklad Tvrďák aneb Albert, Julius a tma, Rozhodně nesprávné okno, Dva muži v šachu, Tři Alberti a slečna Matylda, Můj strýček kauboj aneb Rodeo, Slaměný klobouk, Setkání s Veronikou, Muž jménem Juan. Písal zásadne na písacom stroji. „Na počítači nepíšu. Počítačů se bojím. Bojím se, že uprostřed rozepsané povídky v tom stroji dojde petrolej.“

Knihami naozaj žil

Pre knihy bol pripravený obetovať more času a energie, pretože vedel, aké sú dôležité. „Knihy mají své osudy a své životy. A hynou nezájmem čtenářů. Nikdo by nevyslovil pochybnosti o Odysseji, ale jen málokdo ji ještě čte. Jestliže ještě nezahynula nezájmem čtenářů, je to zásluhou několika jedinců, kteří ji nesou dějinami, ve svých statečných srdcích a moudrých hlavách. Čeká! Čekám, až se mé srdce stane natolik statečným a moje hlava natolik moudrá, abych ji otevřel i já.“ Čo treba dodať k nasledujúcemu výroku? „Básník neumírá svým tělem, ale na nezájem čtenářů.“

Prvý interaktívny film?

Horníček nebol obdivovateľom vedy a techniky, napriek tomu k tejto oblasti mal stále čo povedať. Výborne okomentoval rozhlasovú hru o medzihviezdnej výprave z roku 1952, päť rokov predtým, než sa vesmírne lety stali skutočnosťou. „Vnější obvody selhávají! Vnější obvody selhávají! Přepněte na rezervu! Přepněte na rezervu! Nemohu, paralenploidy by to nevydržely! - Doma u radiopřijímačů drama, ve studiu drama a ti nebozí herci nevěděli o čem mluví!“

V roku 1967 konferoval československý avantgardný projekt Kinoautomat na svetovej výstave v Montreale. Pôsobil tam v úlohe sprievodcu filmovým predstavením, v ktorom v určitých dramatických momentoch samo publikum rozhodovalo, ako bude ďalej pokračovať. Vtedajšia novinka vzbudila veľký ohlas a počas celej výstavy bolo predstavenie beznádejne vypredané. Zrejme išlo o prvý prípad tzv. interaktívneho filmu na svete.

Hovory H

Po návrate z Kanady pracoval v českej televízii. Najznámejšími sa stali Horníčkove televízne seriály Hovory H (1968-69), neskôr Hovory H po dvadsiatich rokoch (1990), pri ktorých popíjal zásadne červené víno - biele by mu totiž, ako hovoril, pod žiarou reflektorov oteplelo. „Jdete-li na totéž, co vidíte v televizi, do divadla, vemete si čistou košili a umyjete si krk. Doma stačí tepláky a trepky. V divadle je člověk blahodárně obklíčen, fyzicky i psychicky. Živá přítomnost je poutem herci i divákům,“ tvrdil o Hovoroch H.

Pohotový v každej chvíli

Podarilo sa mu vytvoriť špecifický druh zábavy, spočívajúcej v rozhovoroch s hosťami - mnohými známymi osobnosťami - a v jeho pohotových odpovediach na otázky poslucháčov. „V Pise prý je věž, která je nakloněna. Ptám se: komu?“ Horníčkova reakcia: „Tato věž bude nakloněna každému, kdo k ní přistoupí ze správné strany, takže můžeme říci, že s náklonností věží je to stejné jako s náklonností žen.“ Ďalší z nich sa pýta: „Před měsícem jsem se dotýkal drátů i na zem spadlých. Protože se mi nic nestalo, ztratil jsem důvěru v úřední nápisy. Co mám dělat?“ Horníček: „Dotýkejte se drátů i nadále a tak dlouho, dokud této ztracené důvěry opět nenabudete.“

Pôsobil aj na Slovensku

Miroslav Horníček bol dobre známy aj na Slovensku, najmä Bratislavčanom už od 60. rokov. Vtedy začal spolupracovať s mladými Milanom Lasicom a Júliusom Satinským v priestoroch vtedajšej Tatra revue. Obaja slávni Slováci si českého kolegu pozvali do relácie, v socializme výnimočnej, Ktosi je za dverami.
Známa čiernobiela scéna divákom ukázala, že humor slovenský a český je v mnohých aspektoch rozdielny. Kým L+S stavali na ťažkopádnych okľukách a brilantných dvojzmysloch, Horníček sa s ničím „nepáral“ a servíroval perly na striebornom podnose s ľahkosťou a samozrejmou jednoznačnosťou. Uvedomoval si závažnosť svojho poslania. „Dělat šaška je stejně těžké, odpovědné a poctivé jako dělat lékaře, architekta, horníka nebo vynálezce.“

Stratil syna

Život Horníčka, to neboli len vtipy a smiech. Musel sa vyrovnať i s veľkou tragédiou, keď stratil svojho jediného syna Jana, ktorý sa ako 21–ročný študent FAMU sa záhadných okolností utopil. Horníčka táto ťažká rana veľmi hlboko zasiahla.

Pri rozmýšľaní o zmysle života prijal za svoj výrok Johanna Wolfganga Goetheho, ktorý povedal, že zmyslom života je život sám. A Horníček k tomu dodával: „Radost by měla být trvalým našich těl a duší.“ Napokon, žil takmer bohémskym životom. Miloval červené víno, „sladké“ Francúzsko a výtvarné umenie.

Bol výnimočnou osobnosťou s jemným humorom, plným právd o živote. Zomrel 15. februára 2003 v Liberci. Jeho pohreb opísal jeden z pamätníkov takto: „Na temně modrém pozadí jeviště se rýsoval černý katafalk s prostým nápisem Miroslav Horníček, kolem rakve se vystřídalo devatero čestných stráží z řad hercových kolegů, v popředí zářila záplava květin a nad scénou shlížel z černobílé fotografie na ztichlé hosty rozesmátý Horníček. Takový, jak ho znal celý národ.“ Nečudo, že mnohí kritici ho spolu s Werichom a Suchým zaradili medzi najväčšie osobnosti českého humoru 20. storočia.

Najdôležitejšie správy z východu Slovenska čítajte na Korzar.sme.sk.